This site uses cookies.
Some of these cookies are essential to the operation of the site,
while others help to improve your experience by providing insights into how the site is being used.
For more information, please see the ProZ.com privacy policy.
This person has a SecurePRO™ card. Because this person is not a ProZ.com Plus subscriber, to view his or her SecurePRO™ card you must be a ProZ.com Business member or Plus subscriber.
Affiliazioni
This person is not affiliated with any business or Blue Board record at ProZ.com.
Servizi
Translation, Editing/proofreading, Project management, Native speaker conversation, Language instruction
Da Inglese a Ceco: Sestřička General field: Arte/Letteratura Detailed field: Poesia e Prosa
Testo originale - Inglese Chapter 24
I FELT THE DAY’S EVENTS CAKED on my skin like a greasy
film of badness. I desperately needed a shower. I was so
worn out that I didn’t hang up my clothes as I took them
off. I just left them on the floor next to my bed.
I let the hot water pour over me and closed my eyes
in the steam. I spent a few extra minutes just standing
there, pretending everything was fine. No ghosts, no
guilt, no crazy sister, no breaking Carter’s heart. It was
nice.
When I got out, I put on my pajamas and combed
my hair, then went down to the kitchen to get something
to eat. I stood in the dark with my back to the counter,
eating a granola bar. When I finished, I dropped the
wrapper in the trash, swept the crumbs into the sink, and
looked around the room.
The front door opened, and I almost said something,
expecting it to be Mom.
But it was Kasey.
Only it wasn’t Kasey. She moved with a grace I’d
never seen in my sister, with a poise that I had to assume
was Sarah’s poise, Sarah’s grace. She didn’t see me as she
ascended the steps toward the second floor.
I thought she’d been in her room all night. . . .
I didn’t have time to think because just then the
garage door rattled open and Mom pulled up the driveway. I pretended to be going through the fridge when she
came inside.
“Oh hi, Alexis,” she said.
I closed the refrigerator door and followed her
upstairs. When she was safely in her room, I sighed and
went across the hall to my own room.
The blue numbers on the clock glowed 12:06. I
flipped the light switch.
Nothing happened.
“Isn’t this nice,” said Kasey’s voice from the corner of
the room. She moved out of the shadows and came toward
me. She cast a glance at the door, and it shut by itself.
“Just the two of us together.”
I stood frozen in place.
“Do you know what time it is?”
I did. It was 12:06.
“It’s decision time,” she said.
Past midnight.
October 15.
“I feel . . . different,” she said, spreading her fingers
wide and studying them. “I feel like today is going to be
a big day.”
The blue moonlight shone on her through the windows, the panes of the window frame drawing a grid on
the side of her body.
“You should too,” she whispered. “Because it’s your
last day.”
“Kasey . . . you made up your mind?”
Even in the dim light I could see the green eyes
burning.
“Don’t call me that,” she snapped. Her voice was
thin and rasping. “Kasey is gone.”
White-hot fear poured through me.
“I know who you are,” I said, trying to keep my
voice steady. “And I know you’re evil. My little sister
might be fooled, but I’m not. And I’m not going to let
you have her.”
She raised her eyebrows, like she hadn’t expected me
to make this connection.
“Let her go,” I said, trying to sound sure of myself,
but my shaking breaths broadcast how afraid I really was.
Kasey narrowed her eyes and spoke in her regular
Kasey voice. “You think you’re so smart, Lexi.”
She said Lexi. I nearly passed out from relief.
“She’s my friend. She wouldn’t hurt me. She promised.”
“She’s evil, Kasey,” I said. “Do you think demons
keep their promises?”
“She tried to be your friend too. She would have
helped you.”
“Maybe I don’t want to be her friend, did you ever
think of that?”
“It’s your fault she’s even here,” she said. “You’re
so mean to me. You pretend to like me, but you think
I’m stupid. You treat me like a baby. She’s the only one
who cares.”
“Is that what she told you?” I asked.
Kasey hesitated. “Yes, but—it’s true.”
“You know what she’s planning?” I asked. “You
know all the work you’ve been doing for her? She’s going
to hurt people. And you’ll be the one who gets in trouble. She’s using you.”
Kasey swallowed hard.
“Do you really want to hurt Mary?” I asked. “And
the librarian? And us, Kasey, your family? We’re on that
list. After you do all of her dirty work, she’s going to kill
you too.”
My sister took a moment to consider this, but it
didn’t seem to disturb her very much.
I took a step backward.
“Don’t try to run,” she said. “You won’t make it out
the door.”
Up to that point I’d managed to convince myself that
there was a separation. There was Kasey, and there was Sarah.
But it seemed like the line was blurring.
“Kasey, we’re sisters. Why would you hurt me?
What would you do without me?”
No reasoning worked better with Kasey than the
“What would you do without me?” argument. If I ever
wanted to win a fight with her, all I had to do was say
something about how awful she would feel if I died, and
she would immediately burst into tears and apologize.
If there was any of that codependent instinct left in
her, I wanted it on my side. Maybe I could bring her back
through the magic of guilt.
“The thing is, Lexi . . .” She stiffened and took a step
closer. “. . . I’d be fine without you.”
She put her hand on my shoulder.
Her touch was like a hundred bees stinging me at
once. I tried to back away and stumbled, falling against
the wall for support. Still, she didn’t move her hand.
She was drawing the energy—the life?—out of my
body. The world spun and my head started to ache. I lost
my balance and slid to the ground, landing on my
forearms and knees, like a baby crawling. Kasey knelt at
my side, her fingers still locked in place.
She’s really going to kill me.
I braced my arms against the rough carpet, trying to
keep my head off the floor, as the whole world moved in
waves. It was like being on the deck of a boat in the middle of a storm. I couldn’t tell which way was up. My hand
hit the bed with a thud.
Nausea rose up inside my throat—I tried to force it
back, tried to take a deep breath—
But I couldn’t breathe. I tried again, opened my
mouth and attempted to swallow huge, gasping breaths.
But even though I could taste the air, sweet and cool on
my tongue, I couldn’t force it down my throat and into
my lungs.
I was drowning, sinking . . . dying.
“No, stop!”
It was Kasey’s voice. She seemed to swing past me
like a pendulum, her wide blue eyes so close to my face,
her clawlike grip still burning into my shoulder.
“Stop, you’re hurting her!” she cried.
A memory flashed into my head—the cool, smoothedged feeling of the heart charm against the skin of my palm.
The heart.
It was the only thing that could help me. My arm
thrashed around like a fish out of water, finally hitting the
rough knit of the sweater I’d left on the floor. I reached
into the pocket and felt the silky length of ribbon.
My fingers groped for it, and my vision started to go
gray. A horrible pounding sound echoed inside my head.
Finally, just as I was about to give up, my finger
made contact with the smooth metal. I grabbed it and
slapped it wildly against the top of Kasey’s hand. She
gasped and let go of my shoulder.
Air came rushing back into my lungs.
The throbbing whooshes went silent, and all I could
hear were Kasey’s soft sobs. She’d scooted a few feet away
and was holding her hand protectively near her body.
I wrapped the ribbon around my hand and thrust my
arm forward, the flat of the heart making contact with
my sister’s bare foot.
She jerked her head up, stared at me through
shocked eyes, and then went limp and passed out, slumping sideways onto the carpet.
Every breath of air was like a piece of sandpaper rubbing against my throat. I had to call Megan and tell her.
I had to call out to Mom.
But I collapsed.
Darkness washed over me.
Traduzione - Ceco 24. Kapitola
Sled nedávných událostí, jako by se mi vsakoval do kůže a vytvořil tím mastný obal hanebnosti. Zoufale jsem potřebovala sprchu. Byla jsem tak utahaná, že jsem ani oblečení neposkládala. Nechala jsem jej pohozené na podlaze vedle postele a vydala se do koupelny.
Postavila jsem se pod sprchu se zavřenýma očima a nechala po sobě stékat prameny horké vody. Dlouho jsem tam takhle stála a snažila se předstírat, že se nic neděje. Žádní duchové, žádná vina, žádná bláznivá sestra, Carterovo srdce nebylo zlomené. Bylo to příjemné.
Když jsem vylezla, oblékla jsem si pyžamo a rozčesala vlasy. Potom jsem se vydala do kuchyně pro něco na zub. Snědla jsem granolovou tyčinku ve tmě u kuchyňského pultu. Když jsem skončila, vyhodila jsem obal, smetla drobky do dřezu a rozhlédla se kolem.
Vchodové dveře se otevřely a já chtěla promluvit, protože jsem si myslela, že to je máma.
Ale byla to Kasey.
Jenže ne tak úplně. Chůzi měla ladnou, hlavu vztyčenou, mou sestru jsem takhle nikdy neviděla, to byla Sářina ladná chůze. Nezahlídla mě, když vycházela schody do druhého patra.
Myslela jsem si, že byla ve svém pokoji celou noc…
Neměla jsem moc času na přemýšlení, protože jsem zaslechla mámino auto, jak zajíždí do garáže. Když vcházela dovnitř předstírala jsem, že něco hledám v ledničce.
„O, ahoj, Alexis,“ řekla.
Zavřela jsem ledničku a následovala jí po schodech nahoru. Když se dostala do bezpečí své ložnice, oddechla jsem si a vydala se napříč chodbou do svého pokoje.
Čísla na budíku svítila modře – 00:06.
Bylo po půlnoci a nic se nestalo.
„Není to takhle hezké,“ ozval se najednou Kaseyin hlas ze vzdáleného rohu místnosti. Vynořila se ze stínu, který jí zakrýval a vydala se ke mně. Pohlédla na dveře a ty se samy zavřely. „Jjen my dvě, spolu.“
Ztuhnula jsem na místě.
„Víš, kolik je hodin?“
No, je 00:06.
„Čas na rozhodnutí,“ řekla.
Chvíli po půlnoci.
Patnáctého října.
„Cítím se… jinak,“ řekla. Natáhla ruce před sebe a prohlédla si jednotlivé prsty. „Myslím si, že dneska bude den s velkým D.“
Modrý měsíční svit prostupující oknem ji ozařoval a okenní rám jí vykreslil mřížku na boční straně jejího těla.
„Také by ses měla cítit jinak,“ zašeptala. „Protože tohle je tvůj poslední den.“
„Kasey… už jsi se rozhodla?“
I přes špatné osvětlení jsem viděla jak její oči září zeleně.
„Takhle mi neříkej,“ odsekla. Její hlas byl drsný. „Kasey už je pryč.“
Pocítila jsem strach, který se mi rozlil v žilách.
„Vím, kdo jsi,“ snažila jsem se znít vyrovnaně. „A vím, že jsi čisté zlo. Mou sestru jsi možná oklamala, ale mě ne. Nenechám tě, abys mi ji vzala.“
Povytáhla obočí, jako by nečekala, že jsem na to přišla.
„Nech ji na pokoji,“ řekla jsem důrazně, ale můj rozklepaný hlas ji nejspíše upozornil na můj strach.
Kasey přimhouřila oči a prohlásila svým normálním hlase. „Ty jsi tak chytrá, Lexi.“
Řekla mi Lexi. Málem jsem omdlela úlevou.
„Ona je má kamarádka, neublížila by mi. Slíbila mi to.“
„Ona je zlá, Kasey,“ řekla jsem. „Myslíš si, že démoni dodržují své sliby?“
„Chtěla být i tvá kamarádka. Bývala by ti pomohla.“
„Možná nechci být její kamarádka, napadlo tě to někdy?“
„Stejně je to celé tvá vina, že je tady,“ řekla. „Jsi na mě zlá, předstíráš, že mě máš ráda, ale myslíš si, že jsem hloupá. Chováš se ke mně jako k miminu. Ona je jediná na světě, kdo se o mě zajímá.“
„To ti řekla?“ zeptala jsem se.
Kasey zaváhala. „Ano, ale – je to pravda.“
„Víš, co má v plánu?“ zeptala jsem se. „Pamatuješ na všechen ten výzkum, co jsi pro ni dělala? Ona bude ubližovat lidem. Ale ona z toho mít žádný problém nebude, to bude všechno na tebe. Využívá tě.“
Kasey ztěžka polkla.
„Opravdu si přeješ ublížit Mary?“ zeptala jsem se. „A knihovnici? A nám, tvé rodině? Protože my jsme na tom jejím seznamu také. Až dokončíš všechnu její špinavou práci, zabije i tebe.“
Kasey se na chvíli odmlčela, jako by zvažovala, co jsem právě řekla, ale nezdálo se, že by jí to nějak zvlášť rozrušilo.
Poodstoupila jsem.
„Nepokoušej se utíkat,“ řekla. „Z tohohle pokoje se nedostaneš.“
Doteď, jsem byla přesvědčená, že jdou ty dvě oddělit, buďto mluvím s Kasey, nebo se Sharou. Ale nyní se hranice označující konec jedné a začátek druhé začala ztenčovat.
„Kasey, jsme sestry. Proč bys mi chtěla ublížit? Co bys beze mě dělala?“
Žádný argument nefungoval na Kasey tak jako věta typu “Co bys beze mě dělala?“. Kdykoliv jsem chtěla vyhrát hádku, stačilo říct něco ve stylu, jak strašně by se cítila, kdybych zemřela a pak následovalo spoustu slz a omluva.
Jestli v ní zbyla jen špetka tohohle spoluzávislého instinktu, přála jsem si jej mít na své straně. Možná bych ji mohla přivést zpátky kouzlem viny.
„Víš, Lexi…“ ztuhla a udělala krok ke mně „… bylo by mi bez tebe dobře.“
Položila mi ruku na rameno.
Jako by mě pod její rukou bodalo stovky vos najednou. Zkusila jsem se jí vymanit ze sevření, ale ztratila jsem rovnováhu. Zastavila jsem se o stěnu, ale ona mě nepouštěla.
Jako by ze mě vysávala energii. Všechno se začalo točit a rozbolela mě hlava. Zamotala se mi hlava tak, že jsem se svezla po stěně na podlahu. Dopadala jsem na kolena a předloktí a plazila jsem se po zemi jako batole. Kasey si vedle mě klekla, stále mě nepouštěla.
Opravdu mě zabije.
Zapřela jsem se rukama proti koberci, nechtěla jsem se položit úplně, celý svět se se mnou houpal. Bylo to jako na palubě lodi uprostřed bouře. Nevěděla jsem, kde je nahoře a kde dole. Rukou jsem narazila do postele.
Pocítila jsem nevolnost – snažila jsem se to rozdýchat.
Ale nemohla jsem se nadechnout. Otevřela jsem pusu dokořán a zkusila to znovu. Ale přesto, že jsem cítila vzduch – sladký a chladivý na mém jazyku, nedokázala jsem jej přesunout hrdlem do plic.
Topila jsem se… umírala.
„Přestaň!“
To byla Kasey. Její odraz se kolem mě kýval jako kyvadlo. Viděla jsem její modré oči přímo u mého nosu. Rameno mě stále pálilo pod jejím sevřením.
„Přestaň, ubližuješ jí!“ plakala.
Vzpomínka se mi vloudila do mysli – přívěsek, jak chladný a hebký byl při styku s mou kůží.
Rozpůlené srdce.
To bylo to jediné, co mi mohlo pomoct. Začala jsem rukou šmátrat všude kolem sebe, jako když se ryba plácá na suchu. Konečně jsem nahmatala rukáv mého svetru, který jsem předtím nechala válet se na zemi. Přitáhla jsem jej k sobě a nahmatala v kapse hedvábnou stuhu.
Omotala jsem si ji kolem prstů a v tu chvíli jsem začala ztrácet zrak. V hlavě mi tepalo tak hlasitě, že jsem slyšela ozvěnu.
Nakonec, když už jsem byla připravená vzdát se, mé prsty se dotkly hladkého kovu. Stiskla jsem jej a silou přitiskla na Kaseyinu ruku. Zalapala po dechu a pustila mě.
Do plic se mi vrátil vzduch.
Tepání v hlavě ustalo a jediné, co jsem slyšela byly Kaseyiny vzlyky. Odsunula se ode mě a obranně tiskla svou ruku k tělu.
Omotala jsem si stuhu kolem ruky a natáhla jsem se dopředu. Dotkla jsem se povrchem rozpůleného srdce její bosé nohy.
Trhla sebou a vyděšeně na mě zírala. Potom omdlela a sesunula se na koberec.
Každým nádechem, jako bych vdechovala písek. Musela jsem zavolat Megan a říct jí to. Musím zavolat na mámu.
Místo toho jsem zkolabovala.
Propadla jsem do temnoty.
More
Less
Esperienza
Anni di esperienza: 4 Registrato in ProZ.com: Oct 2020.
My background is in International Business Management and Linguistics. I enjoy reading in a variaty of languages, my personal favourite literature is from Latin America. I have a professional translation experience in book industry both as an intern in editor department and a book translator (English > Czech)
With origins in the Czech Republic, I am now in my first year of two-year masters programme at Lund University, Sweden, focusing on language and linguistics. Before that, I completed BA (Hons) degree from Northumbria University, UK, in International Business Management with Spanish that included a study-abroad year in Spain - Universidad de Murcia, where I studied completely in Spanish and acquired significant level of Italian and Portuguese.
Parole chiave: Czech, English, Spanish, Italian, Portuguese, Business, International Business, Management, Marketing, Literature. See more.Czech, English, Spanish, Italian, Portuguese, Business, International Business, Management, Marketing, Literature, Linguistics. See less.
Esperienza